Červen 2016

PLAMÍNEK

30. června 2016 v 17:17 | Isobel |  journal


třicátého června
V tmavnoucí hodině dne svíčka své vzlyky utišuje, její plamínek se mihotá. Vé své duši nyní vzpomínky uchovává, nadále nepatří nám.

Já, Isobel, jsem volná. Mé tesklivé oči jsou unavené. V jejich odrazu se blýská poslední objetí, šepoty a sliby. Zbývající letní měsíce patří mně. Spočívám na namodralém mráčku smutku a v tomto okamžiku je to v pořádku. Studený vánek si tiše zpívá Salvatore od Lany Del Rey, ukolébává mě, spánek mě něžně hladí po tváří a já tě prsty nevědomky hledám. Kde jsi? Kdy mě konečně uvidíš?

Mou tradicí třicátého června je shlédnutí filmu Lolita od režiséra Andriana Lyna. Lolita patří na první místo v seznamu mých nejoblíbenějších filmů, neboť symbolizuje to, co v životě chci. Dodává mi estetické pocity a sebevědomí a dokáže nasytit mou představivost, jež mě doprovází celé léto. Domnívám se, že to je jediný důvod, proč táhle tradice existuje. Navíc se v knížní předloze vyskytuje citát, jenž inspiroval jednak estetiku mého blogu, jednak tak i název.

"My frail, tanned, tottering, dazed rosedarling."
- V. Nabokov

Lolitě bych ráda jednou chtěla věnovat celý článek.

Chystám se naplánovat si dva příští týdny, zatímco zbytek následujících dnů chci nechat volné k pravé četbě knih. Doufám, že nezapadnu hlouběji do temnoty tvůrčího bloku a doufám, že budu produktivní a překonám lenost. Opravdu mám spoustu cílů, jenž se týkají více psaní mé vlastní knižní sérii dočasně nazvané "Darlin'" a lehce méně psaní článků jako recenze knih či drabbles a podobné. Myslím si, že to posledně jmenované bude sloužit spíše jako rozptýlení a inspirace, což budu nepochybně potřebovat.

Upřímně se nemohu dočkat na můj antisociální volný čas.




UTOPENA

21. června 2016 v 19:23 | Isobel |  journal



dvacátého-prvního června
V každém okamžiku tichosti se ocitám v jezeře sahajícím po křivkách mých rtů. Pod sluneční září se veškeré vrstvy ledu, jenž se plaví na hladině vody, nebojácně třpytí jako tvé temné, temné oči v letním dni. Mráz mi sklouzává po těle, má chodidla samy brodí a já neumím plavat. Vůně levandulových květů vane vzduchem. Nesou tvé jméno ve svých náručí? Strávím celou věčnost přemýšlením, proč to takto dopadlo. Chybíš mi… but I miss myself more.

Já jsem unavená, frustrovaná, smutná. Za dobu mé neaktivity jsem se pečlivě snažila napsat tři články, jenže jejich obsahy postrádaly pointu, k níž jsem se nemohla dostat. Jeden paragraf mi trval sepsat hodinu a více a navíc jsem u toho tisíckrát poslouchala jen jediného Jamese Blakea a jeho The Colour Of Anything. Toto album jsem střídavě poslouchala od vzniku tohoto blogu, neboť je to pro mě zdroj inspirace. Ten fakt, že jsem nebyla schopná napsat nic decentního, mi pomohl hluboce zapadnout do temnoty úzkosti a spisovatelského bloku.

Brzy mě čeká drastická změna a ztráta. Do konce školního roku zbývá jeden poslední týden. Existují maličkosti, s jimiž se budu potýkat, a má malátná duše žádá o pomoc Boha, a tak doufám, že vše bude v pořádku. Poté přicházejí důležité cíle a projekty. Na jejich osvobození se z celého srdce těším.

Jaký byl váš týden?



PAN BOURDON — dopis první

9. června 2016 v 18:21 | Isobel |  letters to mr. bourdon



po Vašem rozloučení se nebesa tak rozesmutnila, že plakala dvě noci, při nichž jsem se já neodvážila usnout, neboť chuť Vaší krve a úst přetrvávala v mých a já pociťovala chtíč pro to, abych mohla vnímat tuto slast až do doby, kdy se opět uvidíme. Tudíž jsem spočívala ve studené posteli v narůžovělém hedvábí a hleděla na slzičky padající z očích, v nichž se mlhavě zrcadlil Váš odraz. První nocí hrála v zaprášeném gramofonu Patsy Cline a její píseň Crazy. V druhé noci se odezníval po tmě Chopin. To je vše, jež se měnilo. Vaše zakrvácená tvář zůstala nedotčená a krásná.

Já vím, že si to nepřejete, ale třetího dne jsem o Vás mluvila s Bohem. Ptala jsem se, nač dovolil panu K. se Vás dotknout. Muka mého srdce mě zabraňovala říct o slovíčko víc. Každou sekundou mé prsty dychtí uchopit Vaší zbraň a zamířit na jeho hruď. Byť jen byste mi to dovolil, ba i naučil.

Obávám se, že onen odraz Vaší tváře vyklouzává z mé mysli. Řekněte mi, kam jít - setkáme se tam. Prosím pozdravujte ode mne Vaší ženu.

S úctou,




OSPALOST

6. června 2016 v 18:53 | Isobel



"I have a deeply hidden and inarticulate desire for something beyond the daily life." - V. Woolf
"Mám hluboce skrytou a nesrozumitelnou touhu po něčem mimo každodenní život."


V mé mysli, v mém duchu jsem já, křehká a ospalá, ve tvých náručí. Snažím se co nejlépe nechat svůj pohled prodlévat na tvůj, jenže tvé perutě mě ukonějšivě svírají a já se poddávám říši snů, kde mě čeká on, a pomaloučku zavírám oči. Tvé srdečné sevření andělíčci rozvazují; ty taháš za konec růžové stuhy v mých vláscích. Copak nevíš, že já nejsem žádný fragment, jenž si můžeš na památku nechat? To hedvábí se ti v prstech rozplyne na okvětní lístky růže a mé jméno zapomeneš.

Kráčím v nadkolenkách po úzké popelové cestičce vedoucí k němu. Prsty se dotýkám ze stropu visejících peří a zápach krve mě nutí ohlédnout se za sebe. Téměř se dusím při spatření tebe, jak pláčeš, jak ti rudé slzy tečou po mdlých tvářích a fialových rtech, jak krvácíš a tvé perutě nadále nesvítí. Chci se vrátit, ale nemohu - stojím na konci cestičky, jeho nebeské ruce mě hladí a já, křehká a ospalá, jsem jeho. Odvádí mě přes vysokou bránu do snu, do svého království a přitom mě nese jako svou nevěstu. Ukolébavka z hrací skříňky se ozývá po temnotě, když se mě zeptá: "Zlatíčko moje, proč jsou tvé nadkolenky mokré?"

Mrknu očima a jsi pryč.



SPOKOJENÝ ŽIVOT

4. června 2016 v 14:15 | Isobel |  poezie




Spokojený život začíná
a končí tebou.


Myšlenka na tuto naději se věčně tvaruje
do písmenek tvého jména;
nejsem schopná se nadechnout -
vidím tebe a tebe a tebe -
bez tvého doteku,
bez tvých čistých očích
pozorující mne uprostřed davu
hořím a hořím a hořím.


Spokojený život začíná
a končí tebou;
prosím zůstaň se mnou.


- báseň na téma "Spokojený život"



NOVÁ ETAPA

3. června 2016 v 21:28 | Isobel |  journal



třetího června
Dnům se zastavil krevní průtok - navzdory sluníčka svítícího přes rolety a dotýkajícího se mé tváře, rána zůstávají bezduchá. Nedokážu se schovávat v posteli, dokud zvony neodbíjejí dvanáct; nemohu snést chladný a nehybný dotek slunečních paprsků. Myslela jsem si, že tuto jednotvárnost nemohu změnit hned, jak mi je libo.

Mýlila jsem se.


LETTERS TO YOU

3. června 2016 v 19:25 | Isobel


letters to mr. bourdon



letters to isobel


POVÍDKY

3. června 2016 v 19:21 | Isobel

POVÍDKY INSPIROVANÉ CITÁTY

ospalost



POVÍDKY INSPIROVANÉ VIZUÁLNĚ

již brzy

POVÍDKY Z VLASTNÍ PŘEDSTAVIVOSTI

již brzy

STARS

3. června 2016 v 19:14 | Isobel